tuto esej jsem napsala v lednu 2008. poté co mě k tomu dohnala kamarádka svým fňukáním, že má tuto práci jako úkol do školy a neví si s ní rady. poté co už se její několikadenní kňouráni nedalo vydržet jsem s docela velkým časovým tlakem přislíbila, že to napíšu za ní. někdy si to zkuste, je hodně velký rozdíl, když berete odpovědnost za svůj úkol jen vy sami a u odevzdání si říkáte "když tak to nějak okecám" nebo "to nějak dopadne". ale když pracujete za jiné, dílo dokonáte a už nebude cesty zpět, možnost opravy a obhajoby. a vlastně víte co? - NIKDY SI TO SAMI NEZKOUŠEJTE! díky zmíněným důvodům to nestojí za to a nikdy vám výsledek nepřijde dokonale perfektní ...
Pojem svoboda je obvykle známý již dětem prvního stupně základní školy. Už malé dítě vyjde o vědění tohoto pojmu ze zkušeností, které sbírá všude okolo sebe. Spojuje si ho s konkrétní představou, kterou mu výchova okolí vnukne. A s tímto pohledem o pojmu žije až do vysokých let svého věku. Ale opravdu ví starý člověk co je svoboda? Ví vůbec člověk, kde je mezník mezi svobodou a zajetím?
Co ale můžeme s jistotou říci, že každý člověk povědomí o svobodě má. Ale i to, že každý si ji vykládá jinak, znovu ovlivněn svým dětstvím, výchovou, svou vírou, tím, v které zemi žije, svým společenským postavením, barvou pleti. Sklenici svobody jinak plnou viděl černý otrok jižní Ameriky začátkem 19. století a vidí ji dnes dobře zajištěný právník.
 |
| socha Svobody |
Pokud poukážeme na příklad průměrného člověka z České republiky, se společenským postavením někde uprostřed, pracujícího, žijícího v manželství. Ve státě, který má statut demokracie, kde si status člověka přímo říká o to, aby mohl být považován za nezávislý. Poslat přihlášku na školu, kterou chce vystudovat. Bydlet tam, kde se mu líbí nejvíc. Jet na dovolenou, kam se mu zachce. Jít do obchodu a koupit si vše, na co si vzpomene. Opravdu to ale takto funguje? Opravdu z praxe víme, zda-li je možné nastoupit do práce, kterou chceme dělat? Můžeme si s naším omezením rozpočtu koupit vše, nač si vzpomeneme? I s rozhodnutím žít svůj život nezávisle, jde být řádným občanem, bez toho aniž bychom „něco“ museli? Není právě zde ta hlavní míra svobody? Říct si „nemusím“?
Výše zmíněné manželství, svazek, do kterého se svobodně uvazujeme z vlastní vůle svým rozhodnutím, dobrovolně a bez donucení. Je to tak vždy? Nezaprodávají se lidé do svazku lásky pro uspokojení jiných potřeb na nátlak třetí osoby? Je pak toto svobodné rozhodnutí? A co pak samotné manželství? To manželství, které nás staví do pozice plnění nesčetně povinností. Z pohledu morálního kodexu, nejsme teď ti, co „musí“ nejvíce, leč uvazujíc se k tomu svobodně? A co až se k tomu přidá cit? Nejspíš ne náhodou se lásce říká nejsilnější "pouto". A co by na tom mohlo být nejnebezpečnější - láska přichází nečekaně, svazuje bez povolení, neptá se, jestli chceme. Má snad bezmezně zamilovaný možnost volby?
Společenské postavení a peníze by se pro někoho mohli stát měřítkem svobody. Kdo má přeci peníze, může mít a dělat si co chce, koupit si cokoli. Nepřináší ale peníze tu největší oběť? Starosti, přítěž, trable? Nezamyká se člověk do klece na zámek díky tomu, že propadne jejich závislosti? A zahodí od zámku klíč.
Pokud bychom se pak podívali na jedince prostého, žijícího na pokraji naší vyspělé civilizace, snídajícího denně plody stromů a kořínky ze země. Můžeme o něm říci je-li svobodný či nikoli? Místo domu či bytu má ručně postavený příbytek ze dřeva a slámy. Místo, na kterém ho postavil nepatří nikomu. Nemá práci, tedy žádné peníze. Ale neplatí daně. A potřebuje peníze, když jeho jídelníček se rozprostírá kolem jeho příbytku? Není tohle ta volnost po které toužíme? Nemuset do práce, nemuset platit složenky a nájmy, nemuset se zbytečně rozhodovat o nesmyslech? Jedinou náplní jeho putujícího života je přežít.
Ale i u této nevyspělé civilizace se mohou objevit znaky omezení. Pokud se znovu vrátíme k otázce vztahů a manželství, potomkům. Jelikož rodiny se tvoří všude, jinak by nebyly děti a nebyli bychom my. Znovu bychom zde mohli hledat ty poutavé znaky, které člověka staví do pozice odkázaného k něčemu. Možná bychom mohli říci, že od založením rodiny se odvíjí i zde několik set povinností, které na člověka číhají. I na té nejprimitivnější části světa. A neplatí to jen pro lidstvo. Dospělý samec nebo matka také nosí v zubech svá mláďata do doby, než se o sebe dokážou postarat sami. Shání každý den potravu, aby uživili mládě i sebe. Pokud chce přežít, musí. Existuje tedy vůbec svoboda? Víme jaké to je být volný? Možná se o to jen snažíme a ještě se nám to nepovedlo. Možná to po celou dobu existence lidstva každý hledá na každém kousku světa, na kterém zrovna je, s každým probuzeným ránem do doby než večer ulehne do postele. A možná i v noci. Snažíme se bádat, i když si sami sobě namlouváme, že víme co je to volnost.
Nehledá snad narkoman v drogách útěk od života zamčeného ve stereotypu? Nezdevastovává své tělo pro ten krásný pocit "nemusení"? Aby se odpoutal od svého rutinního života, který ho nebaví.
 |
| z filmu Requiem for a dream |
Dosáhnout bodu nezájmu všemu a všem, aniž by se musel hnout z místa. Může člověk netknutý drogou s naprostou jistotou říct, že narkomanův styl života to nedokáže? Není tento stav mezi žitím a bytím ta svoboda, kterou jiný člověk hledá a nepozná? A i kdyby se drogám povedlo najít v nás svobodu, není snad pro ně z naší strany ten největší argument pouto k nim samotným? Závislost, kterou překoná menšina a nikdy ne bez následku. Potřeba téměř nevyjádřitelná. Chtíč, který sžírá. Touha po něčem co narkoman miluje a nenávidí zároveň. Něco za něco. Oko za oko, zub za zub. Život za svobodu.
Pokud ale poukážeme na člověka a jeho svobodu z druhé strany, z té, kde by jeho svět byl opravdu anarchistického typu, a on by měl totální volnost všeho. Vzít si cokoli, jít kamkoli a kdykoli, jíst co chce a koho chce. Žít, chtít, tvořit, ničit. Jde toto s dnešní podobou člověka realizovat? S představou, že může vše, ale nemusí nic? Můžeme mít takové pomyšlení? Není lidstvo, přeci jen natolik vyspělé, aby si dobře uvědomilo samo, že s naprostou volností to nejde? Nebojí se člověk sám sebe a jeden druhého v představách situace naprostého bezpráví? Neznáme své povahy natolik dobře, abychom si netroufli, i přesto, že možnost máme? Stojíme vůbec o něco čeho se bojíme? Najdeme snadno několik jedinců, kteří za tento bezpráví svět bojují. Bojují ale za ideu, ne za následky. Ví tedy opravdu co dělají? A víme to my? Víme kde máme hranici mezi libovůlí a svobodou? Uměli bychom se na té hranici udržet?
A naopak nejsou práva naší země a světa tím pravidlem k umožnění svobody? Žijeme jen jednou a k tomu je potřeba přežít. Nemáme jistotu, že bez pravidel to jde, víme, že přežíváme s nimi. Že tresty za jejich porušování nás vedou k poučení, k bezchybnosti, tedy dokonalosti. Kdo ví, jestli by stav neomezení nezabránil jedinci k touženému volnu, ať díky své vlastní chamtivosti, tak třeba jiným úmyslem druhých osob. Co když nám naopak ohraničené pravidlo dává maximální možnost otevřít se svobodě v souladu s námi samotnými. Věděli to už naši předci, tvůrci prvních pravidel?
Slovem pravidlo se vybaví hra, neboli hra se neobejde bez pravidel. Nicméně v digitalizovaném dnešku se ve hře spíše překračují hranice možností. Člověk si zde vytváří svět bezmezného množství. Vesmírné nekonečno si vyrobí ve svém zamknutém pokoji. Dělá to proto, že jeho svět neomezený není? Vytváříme si tyto hry a světy, abychom uspokojili touhu po něčem, co ve svém okolí nenajdeme a nemůžeme? Tam, kde je vše dovoleno, během hodiny můžeme procestovat svět, projet se virtuálně na koni, nebo vzít do ruky zbraň a postřílet několik desítek lidí či příšer. V digitální hře není nic
nemožné. Proč ji vytváříme? Chceme tu samou volnost? Nebo si jen vynahrazujeme co nemáme? Přejeme si být součástí jiného světa? Je hra vyskytující se v našem světě realit hrozbou? Dokáže nás krajina v ní natolik pohltit, že si přejeme neomezené možnosti i u nás? Pokud ano, proč nejsou naším standardem? Je to uskutečnitelné?
 |
| hra World of Warcraft |
Svoboda = volba. Pokud bychom této prosté rovnici dali za pravdu, brali ji jako holý fakt, mohli bychom pak říci, že svoboda existuje. A dokonce i, že je svobodný každý. Volíme neustále, každý den, když se rozhodujeme jestli k snídani pijeme kávu nebo čaj, jíme housku či chléb. Jsou velká i malá rozhodnutí, rozhodnutí mezi něčím a ničím. Můžeme sami rozhodnout, kdy uděláme krok, kdy jdeme spát. I v nejtěžších chvílích vždy máme několik možností rozhodnout, jak se zachovat dále. Je toto význam neomezené volnosti? Znamená tedy možnost volby naší svobodu? Jestli ano, proč tyto dvě slova nejsou jedno?
A též třeba vůbec neexistuje meta, kdy svobody lze jsoucnem dosáhnout. Možná máme na světě jen určité stupně volnosti, kterých svým způsobem dosahujeme, podle toho na jaké jsme úrovni, a jak sami sobě, svému tělu, své duši a mysli dovolíme. Jestliže přesvědčíme mysl o své volnosti, neznamená to, že jsme volní? Představíme-li si naši mysl a duši tím hlavním bytím, a naše tělo jen skořápkou a prostředkem k žití, pak navíc podaří-li se nám přesvědčit se o svém neomezeném světě uvnitř nás, není to ten nejbližší krok ke svobodě vůbec? Jako věřící vidí svou svobodu skrze všemohoucího boha. Nelze to samé vidět skrze nás sebe samých? Není svět fantazie utvářený v našich hlavách ten svět videoher, který jejich tvořením jen sdílíme s ostatními? Není pravdou, že ve své mysli můžeme pomyslet na nejhorší, vykreslit si kterýkoli výjev, prosazovat svůj názor, a to vše bez potrestání? Je tohle naše svoboda, zdarma a bez předsudků? Je pro všechny, je tu pro nás, je v nás. Je tu jako na dlani. Zvykli jsme si na to, vnímat spíše opravdu věci na dlani, než ty co jsou nám ještě blíž, protože jsou v nás uvnitř? Proto nevíme, kde je svoboda? Jestli denním sněním neotvíráme její bránu, od které nosíme neustále v kapse klíč. Nebo už to dávno víme?
blahopřeji, pokud jste se dostali až sem :)
